Není to klasický určovací klíč. Je to spíš mapa – nástroj, který dětem pomáhá vidět živočichy trochu jinak než jen přes jejich jméno. Tady je zkušenost s tím, jak vznikal a jak s ním pracujeme na ZŠ Kunratice. Odkryjete kámen a pod ním najdete malého obrněnce. Mnoho dětí ví, že je to svinka (nebo stínka) – protože jim to někdo předtím řekl. Co ale často nevědí, je proč. Svinka má zploštělé tělo rozdělené na více článků, kryté krunýřem, a víc než čtyři páry končetin.

Z praxe vím, že právě rozlišení skelného a kovového lesku dělá žákům nečekané potíže. Zdálo by se, že je to samozřejmé — vždyť kdo by nepoznal sklo od kovu? Jenže u minerálu, který drží poprvé v ruce, to samozřejmé vůbec není. Lesk klame, barva mate, ohmataný vzorek vypadá jinak než čerstvý lom. Děti často sahají po barvě místo po způsobu, jakým povrch odráží světlo, a snadno se v tom ztratí.

Určovací klíče jsou jedny z nejlepších nástrojů pro badatelskou výuku přírodopisu. Jenže pustit třídu dvaceti pěti a více žáků na práci s klíčem bez přípravy je recept na chaos — nebo na to, že jeden žák ve skupině dělá vše a ostatní se dívají. Přitom stačí několik jednoduchých věcí a hodina běží téměř sama. Tady je to, co v praxi opravdu funguje.